Tak mám za sebou jedenatřicáté vánoční svátky mého života. Zaplaťpámbůh. Čím jsem starší, mám tuhle dobu stále méně rád. Kdy jsem si ji naposledy pěkně užil? Když mi bylo dvanáct? Ale jelikož nejsem katolík, nemuselo by mě to nijak velmi trápit.

Už jako dítě jsem pochopil, že ty nejvytouženější dárky se pod stromečkem zkrátka neobjeví. Uznávám, mé nároky byly přehnané. A tak jsem si už velmi brzy zúžil smysl Vánoc na jedinou smysluplnou věc s nimi se pojící – na jídlo. Rybí polívku zbožňuji, stejně tak bramborový salát a smaženého kapra. Dal jsem si k večeři tři kousky a pře půlnocí ještě jeden, studený chutná báječně. Rozdávání dárků bylo jaksi druhořadé.

V posledních letech, zdá se mi, ztrácejí Vánoce i to málo kouzla, které pro mě ještě měly. Asi nejvíce jsem si to uvědomil, když jsem se před dvěma roky vracel z Kanady přes Amsterdam, bylo teprve 2. listopadu, a tam už visely nápisy „Merry Christmas“…

Nejvíce mě ale vytáčí to nepochopitelné nákupní šílenství, hlavně v Praze. Proč si normální člověk nemůže jít 23. prosince klidně nakoupit do Delvity, aniž by riskoval infarkt? Proč má každý pocit, že utracením co největšího počtu peněz jsou to teprve ty pravé Vánoce?

Nesnáším Dědu mráze, nesnáším Ježíška, nesnáším Santa Clause. A taky mi na Vánocích vadí, že se nedá sledovat televize. Jak někdo přišel na to, že největším kouzlem svátků je sledování stále stejných filmů? Mrazíka jsem celého za svůj život viděl asi tak jednou, tak nevím, proč bych to měl teď dohánět. Proč bych se měl taky každý rok dívat na budovatelské sračky jménem Pyšná princezna nebo Císařův pekař? Co je krásného na tom vidět potřicáté Popelku? Komu se může líbit Obušku, z pytle ven!? Co má s Vánocema společného Na pytlácké stezce nebo Beethoven?

Mnohem ráději mám Velikonoce. Nevěřím sice, že někdo dokáže vstát z mrtvých, ale je aspoň jeden den volna, nikdo v obchodech a ulicích nešílí a většinou začíná jaro. Snad časem Vánoce z našich krajů zmizí, jako téměř zmizely masopusty nebo vynášení smrtky. Budu se modlit třeba k Ježíškovi, aby se mi to splnilo.

Vždycky, když zavládnou vedra jako tenhle týden, vzpomenu si na chudáka Bohuše Matuše, který určitě ani teď nesundá kulicha. Jak ten musí mít upocenou hlavu! Ale pro image to holt musí něco vytrpět. Upřímně řečno: kolik lidí by si ho pamatovalo, nebýt té výrazné pokrývky?

Genzer si zase pěstuje image tlouštíka, ale jak jsem se dozvěděl z inzerátů snad všech časopisů, zhubnul za pár týdnů o 21 kg, takže už má zase skoro metrák. Ale neshodil cvičením nebo nějakými trapnými a neúčinnými dietami, nýbrž speciální náplastí. Samozřejmě ji vyvinul nějaký extra špičkový odborník, kterého tady nikdo nezná. Stačí si ji nalepit na ruku a kila jdou sama dolů. Jen mě v té souvilosti napadla jedna věc, která trkne snad každého trochu inteligentnějšího člověka. To si tu náplast bude muset kupovat a nalepovat až do smrti? Nebo bez ní zase bude tlustej jak bečka?

Tak Jardovi Jágrovi zase nevyšel jeho letitý sen sbalit nějakou prodavačku z Delvity nebo obyčejnou zdravotní sestřičku. Jeho pohlavní pud zatoužil po Lucce Borhyové a láska byla naštěstí opětována. Která ženská by ostatně odolala vábení chlapa, jenž si za rok vydělá 300 milionu korun (tedy před zdaněním)? Ale má v tom ten Jarda hezký pořádek, jeho výběr partnerek je vzácně symetrický: modelka/miss (Kubelková), moderátorka (Lenertová), modelka/miss (Verešová), moderátorka (Borhoyvá). Ale chlapi, ruku na srdce: někomu z vás se fakt ta Borhyová líbí? Mně přijde nějaká umělohmotná, recyklovaná, omyvatelná, bez špetky kouzla. Ale naštěstí to není vůbec důležité…

Při letmém přepínání televizními kanály mě překvapila jedna věc. Zábavný pořad na Nově o neúspěšných SuperStars, který moderoval Martin Stropnický. Ani mi tak nevadí, že byl velvyslancem ve Vatikánu, jako to, že půl roku zastával funkci ministra kultury. To snad i kozel má větší právo být zahradníkem. Jo, a od minulého týdne mám nový idol. Jmenuje se Aleš Cibulka a moderuje cosi na ČT. Takového člověka snad museli vyrobit v laboratoři, ten se přeci nemohl narodit.

V porovnání s jeho projevem mi proto přišlo úplně normální, když jsem šel v sobotu odpoledne nakoupit do čimické Delvity a před ní byl ke sloupu přivázán kůň.

Tak se Karel ve zdraví (?) a štěstí (?) dožil 65 let. A oslavil to – kde jinde – v New Yorku. Jeho o sto let mladší přítelkyně ho odměnila – hádejte čím? Ano, vášnivým sexem. Samozřejmě té slečně přeji, aby božského Káju co nejdříve dostala do chomoutu. Všechno neúprosně kvapí a pokud se chce stát českou Yoko Ono, má nejvyšší čas!

V poslední době stejně žasnu, v téhle zemi je možné úplně všechno. Třeba se namazat antiperspirantem, uběhnout ultramaraton a vůbec se nezapotit. Nebo být půl roku v osmém měsíci těhotenství, jako ta nešťastnice v Rodinných poutech. Nebo sotva vystudovat železničářskou střední školu s maturitou a stát se předsedou vlády.

Trochu mi to připomíná schizofrenii hudebních textařů. Pamatuji si, jak Václav Neckář dojemně zpíval o západu slunce v Massachusets (nebo jak se to píše) v době, kdy jsme mohli vycestovat nejdál na Rujanu nebo k Balatonu. Ale kam se hrabal na Johna Lennona. Byl to báječný muzikant, ale v hlavě to evidentně moc srovnané neměl. Chtěl dát šanci míru, a přitom sponzoroval IRA. Na kontě měl miliony dolarů, a přitom zpíval, že je hrdina dělnické třídy, jak by si rád představil, že neexistuje žádný majetek, a že je smutný svět, kde žijí chudí a bohatí.

Mnohem víc moudrosti měla stařenka, se kterou jsem nedávno jel ve vlaku. Šla o holi a když se s vypětím všech sil vydrápala po schůdcích, otočila se na mě a hlesla: „Jo, a takovej jsem bejvala Sokol.“ V těch slovech byla veškerá moudrost a smutek života.

Spousta lidí na počasí nadává, jaká je to prý nesnesitelná zima, ale mně se letošní léto líbí. Tento způsob zdá se mi poměrně šťastným. Hlavně když si vzpomenu na ta loňská neskutečná vedra. Trávit je v Praze, to byl opravdu zážitek. Vím, že náš život občas utíká do extrémů. A právě proto jsem rád, že letos (snad) neprožiji povodně ani subtropy.

Na tomto podivném létě jistě prodělají pivovary a minerálkárny, ale v dobrém na něj nebude vzpomínat ani Karel Zich. No, raději dost cynismu. Jeho smrt mě takovým zvláštním způsobem zasáhla. Tvrdit, že jsem ho měl rád, by nebyla úplně pravda. Ale z generace popíků 80. let mi byl nějak nejsympatičtější. Sice měl na svědomí dovádění v Amfoře a nějaké to „je to paráda, lehnout si na záda“, jenže aspoň v mých očích to nebyl kalibr Gotta, Vondráčkové, Davida, Zagorové a dalších podivuhodných existencí.

Byl vzdělaný, uměl souvisle a zajímavě hovořit a hlavně si nikdy nehrál na někoho, komu režim ublížil, jak se tak rádi dnes prezentují četné normalizační hvězdy. Sympatické mi přišlo, že po roce 1989 nezačal zlatokopčit, ale vrátil se ke Spirituál kvintetu. Jistě, nedělal to úplně zadarmo, ale něco do sebe to mělo. Zpráva o jeho smrti mi tedy nebyla lhostejná. Písničky jako „Alenka v Říši divů“ nebo „Máš chuť majoránky“ prostě nějak patřily k mému dětství.

Byl jsem pár dnů v Bavorsku. Paráda. Ačkoli jsem hodně dlouho žil „dalekých“ a pak i „blízkých“ 25 kilometrů od této země, na chuť ji přicházím až v posledních letech. Nejsem tedy zrovna zastáncem bavorského folklóru, kožených kalhot nebo štětky za kloboukem, ale pivo tam mají výborné. Bavoři konekonců vymysleli i náš Pilsner Urquell, ačkoli se jím dnes tak rádi chlubíme a z nějakého nepochopitelného důvodu ho stejně jako becherovku považujeme za rodinné stříbro.

Dlouho jsem měl představu, že Bavorsko je nějaká odporná konzervativní země plná buranů. Možná někde na absolutním venkově se to téhle představě blíží, ale Mnichov je krásné, moderní, multikulturní a tolerantní místo. Hlavně jsou tam úžasně krásné ženy, žádné enderácké Gertrudy. To víte, univerzitní město. A pro půvabné intelektuálky jsem měl vždycky slabost (na kterou jsem bohužel většinou doplatil).

V našich novinách kolikrát čtu, jak Německo prochází ekonomickou krizí či recesí, ale stačí jedna návštěva Mnichova, abych se utvrdil v tom, že některá slova mají v jiných zemích stále odlišný význam. Jasně, že tam všechno není zrovna OK, ale přál bych si, aby také u nás byla taková nepohoda. Kde vzali recept na svou kouzelnou krizi? Je to jednoduché, myslím si. Nemají tam komunisty a sociální demokraté jsou desítky let jen v opozici…

Dozněly salvy slávy, je ticho, básníku… Neskutečný smutek zaplavil českou zemi, od Aše až po Lanžhot. Fotbalisté se nestanou mistry, protože prohráli s Řeky. V prodloužení. Na to dnešní kalné ráno nikdy nezapomeneme. Sotva jsme se stali součástí Evropy, nastavila nám svou neúprosnou tvář. Jde o nefalšovanou národní tragédii. Největší od Bílé hory. Nebo minimálně od té doby, co byl Sámer vyřazen ze SuperStar.

Zbytečné byly prolité hektolitry piva a proskákané minuty. Zbytečné byly tváře pomalované kilami barev trikolóry i sady dresů vyrobené laskavou péčí firmy T-Mobile. Úplně zbytečně jel také Klaus na Staroměstské náměstí (na druhou stranu zase státní pokladna ušetřila miliony za prezidentský speciál, který na ranveji už už startoval na triumfální cestu do Portugalska). Blaničtí rytíři prostě zase trestuhodně zachrápali. Co tomu všemu vlastně říká Baselides? A co Statis Prusalis?

Je to prostě přesmutný rok. Kam se hrabou povodně. Národem milovaní hokejisté prohráli po heroickém výkonu ve čtvrfinále a dokonce v Praze, fotbalovým hridnům chyběl do finále jediný krok. Snad to na olympiádě (proboha, v Řecku!) napraví aspoň naše zlatá Štěpánka…

Tak za pár dnů začínají prázdniny. Tedy bohužel ne mně, na to už přeci jen nemám léta. Vlastně bych měl spíš napsat bohudík. Prázdniny jsem nikdy neměl moc rád. Jasně, bylo fajn, že není škola, ale ta mě zase nikdy neotravovala do té míry, že bych už od ledna v kalendáři vyhlížel 30. červen. Na prázdninách mně vadilo, že skoro všichni kamarádi z našeho městečka zmizeli za babičkami, na chatu nebo k Balatonu a já najednou neměl s kým hrát fotbal či prostě jenom tak blbnout. A to trvalo několik týdnů. A pak začala škola, všichni zase byli doma, takže jsme si o víkendech a po večerech ta prázdninová vyhnanství vynahradili.

Ale jednu věc jsem na létě zbožňoval – tábory. Měl jsem štěstí, že jsem nejezdil na žádné pionýrské. Nikdo tam do nás nehustil ideologické žvásty a nemuseli jsme chodit v kroji. Celé dny jsme jen chodili do lesa, hráli fotbal, tenis, minigolf, jezdili na kole a dováděli na vlastním koupališti, dokonce vyhřívaném. A jezdili tam i Němci, samozřejmě východní, a Poláci. Jak krásně se s nimi kšeftovalo! Za pár korun prodali cokoli.

Když jsem jel na tábor poprvé, měli rodiče strach, nezhynu-li tam steskem. Ani náhodou. Užíval jsem si tam nádhernou svobodu. Byly to první okamžiky, kdy jsem mohl být bez našich. Zatímco ostatní psali v dopisech rodičům, ať za nimi přijedou na návštěvu, já je úpěnlivě prosil, ať nejezdí. A když přišel poslední den, měl jsem v sobě divný smutek. Slzy skoro na krajíčku. Musel jsem zase domů. Pryč od kamarádů, kteřé jsem většinou už nikdy v životě znovu neviděl.

Letošní prázdniny budou zajímavé v minimálně v tom, že utichne či aspoň poleví šílenost jménem SuperStar. Nemohu snad ani uvěřit tomu, že už pravidelně nebudu vídat Laďku Něrgešovou! Ach jo. Mám dojem, že jsem se do ní platonicky zamiloval. Jak ta je úžasná! Okouzlující, vtipná, bezprostřední, neafektovaná, empatická. Ale nemůžu mít v životě všechno… Jistě, za rok zřejmě SuperStar přijde s pokračováním. Naštěstí už to lidi nebude tolik brát. Ale jeden zlepšovák bych pro Novu měl. Což takhle přihlásit na konkursy i Moniku Absolonovou, Bohuše Matuše, Leonu Machálkovou, Leoše Mareše nebo Sisu Sklovskou? Docela by mě zajímalo, jestli by prošli aspoň do semifinále.

Také bude léto bez Místa nahoře, ještě že dál běží Rodinná pouta. Nebudu porovnávat úroveň seriálů, spíš bych se zaměřil na mnohem zajímavějsí porovnání představitelek hlavních dívčích rolí. Je hezčí a zajímavější Barbora Seidlová (Martina z Místa nahoře), nebo Klára Jandová (Eva z Rodinných pout)? U mě to jasně vyhrála Seidlová! A jak to vidíte vy?

V sousedním paneláku umřel minulý týden jeden osmdesátiletý pán. Vlastně soudruh. Nevím tedy, jestli byl soudruhem ještě minulý týden, ale byl jím rozhodně před dvaceti lety. Pamatuji si celkem živě, jak tenkrát, v den oslav čs. lidové armády či čeho, měl s námi žáky základní školy besedu v jídelně. Dojatě, bylo mu ostatně už šedesát, a sentimentálně vyprávěl, jak v 50. letech spolu s jinými pohraničníky honili diverzanty (tedy ty chudáky, co chtěli odejít na Západ) po Šumavě. Nebyl sice tak drsný jako příslušník SNB z Pelíšků, ale i tak bojovně mával pěstí a z očí mu plál třídní boj.

Já vím, o mrtvých jen… Jak vlastně? Dobře? Nebo spíš pravdu? V posledních letech už bývalý pohraničník a miliconář chodil po ulici většinou se sklopenou hlavou. Rozhodně ne studem, spíše stářím. Snad si aspoň občas zajel do Rakouska či Bavorska. Aby nakoupil levnější Ramu nebo friťák. Nebo aby viděl, kam vlastně mířili ti nebožáci, po kterých kropil ostré. Ale dnes už stejně nikdo neví, co ten soudruh vyváděl. Lidská paměť je krátká a možná se od té besedy už moc svými kousky nechlubil. Byl to ostatně „milovaný tatínek, bratr, švagr, strýc, dědeček a pradědeček“…

To já si dnes mohu koupit vlastně všechno, co chci. A že mám možností habaděj. Jsou firmy, které to nenechávají jen na mně a usilovně se předhánějí, aby oslovily zrovna mou maličkost. Skoro každý den mi e-mailem přijde skvělá nabídka na koupi viagry nebo prodloužení penisu. Nevím, jak přišly na to, že mám problémy zrovna v této oblasti. Děkuji za optání, nestěžuji si. Ani nestíhám vyhazovat ze schránky reklamní letáky hypermarketů z blízkého i vzdáleného okolí. Občas ve mně firmy hledají romantickou duši a zvou mě na výlety na zámek. Autobus zdarma, jídlo za pár pětek. A když si ještě koupím sadu hrnců v ceně ojeté fabie, nebude zřejmě na světě šťastnějšího člověka.

Moji rodiče nepatřili před rokem 1989 k disidentskému jádru společnosti. U nás doma se nečetl samizdat, ale katalogy západoněmeckých obchoďáků. Otto, Quelle, Neckermann. Byly osahané, většinou pár let staré, občas z nich už vypadávaly stránky. Měli jsme je doma pouze na jeden večer, pak putovaly k dalším zájemcům. I já jsem jimi listoval a snil jsem, že bych jednou chtěl mít přesně takové kolo, přesně takovou barevnou televizi nebo stejné kopačky adidas.

Dočkal jsem se až po letech. Co jsem si chtěl kdy koupit, už dávno mám. Dnes všechny katalogy rovnou vyhazuji, aniž bych se do nich podíval. Chovám se k nim jako k obtížnému hmyzu. Ale je dobře, že jsou narozdíl od bojovných pohraničníků nesmrtelné.

Dovolená je báječná věc. Letos jsem oželel tradiční Kanadu, nebylo ani Chorvatsko, dokonce jsem nevyužil práva svobodně cestovat po zemích EU. Jel jsem na týden do svého rodného městečka, po dost dlouhé době. Je to vždycky zvláštní pocit. Připadá mi, že všichni ti lidé a lidičky, co jsem léta neviděl, nějak zestárli a zšedivěli. Zajímalo by mě, jak jim připadám já. Pokud mě tedy vůbec poznávají…

Návrat do míst dětství vždycky provází nebezpečí zvýšeného výskytu nostalgických nálad. Ale tomu se asi nelze vyhnout. Letos jsem ovšem mnohem silněji zažil jiný pocit. Těžko ho popsat. Prostě pocit, že aspoň něco je zase tak, jak to má být. Že skončila nějaká šílenost podivně zmatené doby.

Jako kluk ještě základní školou povinný jsem občas s kamarády chodil do nádražní hospůdky, krásného zaplivaného pajzlu. Na žlutou limonádu za devadesát halířů. Na pípě měli krásnou německou samolepku „Pele Partner Puma“ a já ji jen tiše obdivoval. Takovou jsem jinde neviděl. A Pelé, to byl pro mě někdo jako Bůh. Až po letech, to už mi bylo osmnáct, jsem ji objevil v Německu na jednom autě odstaveném na vrakovišti. Odlepil jsem ji a dodnes ji mám na svém kole.

A tenhle zaplivaný pajzl po roce 1990 nový majitel předělal na Pension Sweet. Z dálky či bez brejlí to vypadalo jako Pension Svět, ale byl to bordel. Se zaměstnankyněmi z Ukrajiny a Bulharska, nejčastější klientelou byli řidiči tiráku. Zřejmě nic exkluzivního. Byla to prostě trochu zběsilá doba. Zpěváci ze sebe chrlili vulgarity, na každé lepší zábavě musel být striptýz, intelektuálové sledovali Dallas a řízky se dělaly ve friťácích.

Do Pensionu Sweet jsem samozřejmě nechodil. O to větší radost mi tento týden udělala cesta okolo nádraží. Po bordelu ani památky, na průčelí je zase nápis Restaurace U nádraží. Snad to tak zůstane hodně dlouho. Těším se, až tam zase někdy půjdu. Já vím, už ne na limonádu a vůbec ne za devadesát halířů. Dám si pivo. Ani nostalgie nemůže stoprocentní.

V Praze bude zítra hrát a hlavně zpívat Paul McCartney a já u toho nebudu. Vlastně ani nevím proč. Z lenosti? Asi ne. Možná jen nechci vidět legendu v nedbalkách. Třeba mám strach, že by to znělo úplně jinak (hůř) než na deskách, co jsem si kdysi koupil v Bulharsku za čtyři leva, i cédéčkách, které jsem si pořídil celkem nedávno. Proto jsem nikdy v Praze nešel na Boba Dylana, ačkoli tu hrál už několikrát. A taky bych dneska nenavštívil fotbalový zápas starých pánů, abych viděl zase hrát Tondu Panenku. Na některých věcech si prostě čas zuby nevylomí.

Ale třeba jsou to jenom výmluvy. Kdyby se tu nějakou náhodou zjevil McCartney před rokem 1989, byl bych z toho zřejmě půl roku předem na větvi. Na koncert bych se těšil jako malý kluk (a já bych tenkrát vlastně malý kluk byl), dva dny před ním bych nespal. Tenkrát sem zase tolik hvězd nejezdilo. Byli tu Depeche Mode, ale to zase nebyl můj šálek kávy. A Queeni mi hráli bohužel až v Budapešti. Dnes už jsem asi trochu namlsaný. Skoro každý měsíc do Prahy přijede nějaká superstar (v původním smyslu tohoto slova), stačí si jen vybrat. Jdu na jejich koncert jen málokdy, ale ten pocit, že mohu, kdykoli se mi bude chtít, je rozhodně báječný.

Říkal kamarád, že by na McCartneyho koncert šel jedině v případě, že by s ním vystoupil i John Lennon. To už se nám bohužel nesplní. A já si v téhle souvislosti často vzpomenu na dědu. Narodil se těsně po první světové válce a miloval hudbu. Samozřejmě jinou než já. Vážnou, samé ty polky a valčíky a orchestry. Možná ještě jak jazz vzal trochu na milost, ale bigbít nesnášel. Nic mu to neříkalo, přišlo mu to jako nesmyslné rámusení. Ale Yesterday zbožňoval.

Takže McCartney se nezařadí do fronty osobností, které jsem za posledních dvanáct let viděl na vlastní oči. Některé na sto metrů, od některých jsem byl neskutečně blízko. Jedněch si vážím velmi moc, jiných méně. Nedávno mě zrovna napadlo, že je jich hezká a zajímavá řádka. Jen tak namátkou: Queen Elizabeth, Martina Navrátilová, Václav Havel, Mick Jagger, John McEnroe, Josef Škvorecký, Pepi Bican, George W. Bush, Wayne Gretzky, Björn Borg, Bulat Okudžava, Jimmy Connors. Snad mi to mí vnuci budou jednou věřit…

Vlastně jsem viděl několikrát i Václava Klause, ale do toho seznamu jsem ho nedal. Víte proč?

Už téměř každý v této zemi, snad s výjimkou kardinála Vlka, se vyjádřil k soutěži Česko hledá SuperStar. Je tedy řada i na mně. Nechci předstírat, že jsem intelektuál, který má doma naladěnou jen ČT2. Viděl jsem pár posledních dílů, ještě více mě ale zaujaly ohlasy v novinách a na internetu. Získal jsem několik pocitů. První z nich je to, že jde patrně o největší událost našich dějin. Kam se hrabe rok 1989.

Druhý pocit je, že dneska je jednodušší než kdy jindy přiživit se na slávě, byť zřejmě velmi krátkodobě slávě, někoho druhého. Michal Horáček už píše texty pro Anetu, Eva Urbanová by ráda příští duet nazpívala se Sámerem, Karel Gott se chce postarat o Martinu a Lucie Bílá by všechny finalisty nejraději angažovala do svého muzikálu.

A třetí pocit? Že některá slova pomalu ztrácejí význam. Třeba rasismus. Sotva vypadla Martina, hned se zvedla diskuse, jak je naše společnost rasistická a že proto Romka nemůže vyhrát. Tvrdí to Kocáb i Gott. Souhlasím, rasistická je. Ale podle mého skromného názoru to potvrzují jiné projevy mnohem více než hlasování v televizní soutěži. Když skini někoho stlučou baseballovými pálkami a vyfasují podmínku, když Romka nedostane práci s odůvodněním, že je Romka, nebo když na první pohled slušní, vzdělaní a bezúhonní lidé bez skrupulí tykají vietnamským trhovcům.

Co se stalo Martině? Nepostoupila mezi čtyři nejlepší v soutěži, jejímž jediným cílem je generovat peníze. No a co? To se můžu úplně stejně rozčilovat, že v Českém slavíkovi získala Monika Absolonová víc hlasů než Hana Hegerová. Nebo že se batole počůrává. Kdyby hlasující byli skutečně takoví rasisté, tak by z té desítky letěla hned jako první. Asi je to dobrá zpěvačka, ale není holt typem, do kterého se zamilovávají teenagerové. A ti zřejmě posílají nejvíce esemesek. Jistě to chápe i Gott, ale přece mu to nebrání v tom, aby z titulní stránky Blesku křičel, že se té nebohé dívenky ujme. Věřím, že se jednou ujme i jejích krajanů, až si na nich zase skinheadi vylijí své komplexy.

Četl jsem o víkendu v rudém Právu (které stále nedokážu vzít do rukou tak, aby mi nenaskočila kopřivka) docela zajímavý rozhovor s Václavem Havlem. Mluvil o mezinárodním terorismu, válce v Iráku, týrání vězňů. A na konci se přiblblý redaktor zeptal, co říká té národní tragédii – neúspěchu hokejistů na mistrovství světa v Praze. Obávám se, že to nebyla ironie, kterou bych nepostřehl. Tak tupý zase nejsem. Sakra, kde to jsme, že zpackanému zápasu chlapů, kterým někdo platí obrovské peníze za to, že i v dospělosti mlátí dřevem do gumy, říkáme tragédie? Co potom byly povodně? A co ta šílená havárie autobusu v jižních Čechách?

Taky jsem se dozvěděl, že Martin Zounar byl hospitalizován v nemocnici se zánětem slinivky bříšní či něčím podobným. Nechci být příliš škodolibý, ale už si živě představuji, jak se vrátí do Prima vařečky a řekne na kameru: „Milí diváci, prosím vás, abyste si škrtli ten recept Moniky Absolonové na kuře nadívané oříškovou čokoládou, borůvkami a anglickou slaninou.“

Ačkoli celý národ navzdory údajné tisícileté evropské kulturní tradici žije tím, jestli se českou SuperStar stane Sámer nebo Aneta, já jsem objevil docela jiný hudební poklad. Koupil jsem si letos vydané album To nejlepší od Marty Kubišové. A je to paráda. Měl jsem její písničky rád vždycky, ale přiznám se, že když jsem v TV či rádiu potisící slyšel, ať mír dál zůstává touto krajinou, lezlo mi to už poněkud krkem. Ale ona má i skvělé písničky napsané po roce 1989, které se v rádiu vůbec nehrají. Šanson už není jen Hegerová.

A stejně je nespravedlivé, že Kubišovou má tolik lidí zapsanou jako poněkud popletenou tetu, co prodává opuštěné psy a kočky, zatímco o Vondráčkové se skoro denně můžete dočíst pochvalné ódy, jak jí to furt sluší, kolik měří v pase a že je už čtyřicet let úžasná stálice. Snad nás není zase tak málo, co si myslí, že proti Kubišové je to nula – nejen umělecky.

Ale se zpěváky je vůbec potíž. Hlavně s těmi, o nichž jsem si ještě před pár lety udržoval nějaké iluze. Vychvalovat Kocába a jeho Pražský výběr by bylo zbytečné, stejně jako Basikovou v době Precedensu a Stromboli. I ten Muk byl v rámci žánru docela zajímavý objev, když nazpíval první desku s Oceánem. Měl jsem kdysi rád i Fanánka a vlastně i Csákovou, když ještě byla Laurou se svými tygry. Jak moc rádi se tyhli lidi vymezovali vůči všemi minulému, když jim to na začátku 90. let dělalo dobré jméno. A dneska? Svezou se s kdejakou normalizační verbeží, jsou jich plné muzikály. A Gott s Vondráčkovou už pro ně nejsou zkorumpovaní blbouni, ale skvělí profíci, od kterých se můžou hodně naučit.

Úplně nejvíc mi ale v poslední době hnul žaludkem (skoro doslova) článek v Blesku o tom, jak se sedmapadesátiletý Honza Nedvěd opět rozchází s nějakou sedmnáctiletou ubožačkou. Bylo mi vážně na zvracení. Myslím, že proti němu je Opočenský úplně normální chlap. Se slzou v oku tam vyprávěl, jak ho ten rozchod s životní láskou a múzou ranil, ale že jinak nemůže. Na památku děvčeti koupil velkého plyšáka (zřejmě to musela být mimořádně vyzrálá osobnost). A to už měli naplánované, jak si pořídí robátko, odstěhujou se do chaloupky na Vysočinu, kde on jí bude zpívat a ochraňovat svoji láskou. Brrr. Nedokáži si moc představit, co bych dělal, kdybych měl doma šestnáctiletou dceru a začal okolo ní slintat Nedvěd. Asi bych ho prostě zastřelil. Věřím, že by mě soud osvobodil. A pak bych se šel mejt, pozhasínal…

V pátek jsem výjimečně nemusel do práce. Bylo krásné počasí a řekl jsem si tedy, že po skoro roce opráším své in-line brusle a vyrazím si na Letnou trochu protáhnout tělo. Koupil jsem si dokonce čtyři náhradní kolečko v ceně jednoho slušného CD a vyměnil je za ta stará a už popraskaná. Prostě jsem si maloval krásné odpoledne.

Tedy až do té chvíle, než jsem dorazil na Letnou. Všechny chodníky kromě jednoho byly uzavřené. V sobotu jsme se totiž staly členy Evropské unie a policie hlídala místo, kde se o půlnoci údajně konal velký ohňostroj. Nevím, nesledoval jsem to pak. Ale tohle mě vytočilo. Jasně, je fajn, že jsme v Evropské unii. Byl jsem vždy pro a těším se, až teď  poprvé pojedu na Západ bez pasu. Ale proč kvůli tomu nějací Škromachové a spol. otravují lidem život? Aby se dostali na první stránky novin a do zpráv? To bychom to bez bombastických a drahých oshňostrojů nezvládli? To fakt exsoudruzi ze socdem mají v sobě natolik zabudovanou tradici 7. listopadů?

Aspoň už teď vím, jak se rodí euroskeptici. Večer běžel přenos ze Staromáku, kde se také konala nějaká veselice. Neměl jsem nervy dívat se na to celou dobu, ale i to málo mě vyděsilo. Až na pár výjimek to byla přehlídka zombií, které kdysi oslavovaly Varšavskou smlouvu a RVHP a dnes by klidně zazpívaly i u příležitosti vstupu do Spojených arabských emirátů. Fakt jsem rád, že jsme v EU. Ale proč mi k tomu sakra má Kotvald z naší školky zpívat o nějakém Mumulandu?

Strašně rád takhle v podvečer sleduji na ČT2 Televizní noviny staré něco přes dvacet let. Královsky se u toho bavím. Spolehlivě mě rozesmějí žvásty nadějného svazáka Hrabovského o budování rozvinutého socialismu. Ale trochu mě zmrzne úsměv na rtech, když ho o pár minut vidím v aktuálních zprávách jako mluvčího dravých kapitalistů z Nomury, kterak ve skvěle padnoucím obleku ceny výše mého měsíčního platu (a to si fakt nevydělávám málo) trpělivě vysvětluje, proč chtějí od tohoto státu vysoudit v arbitráži miliardy korun. I to asi patří ke zlomyslnosti dějin.

A když se tak dívám ve starých Televizních novinách na plný Sjezdový palác stranických a svazáckých delegátů, jak nadšeně tleskají Husákovi, Brežněvovi a já nevím, komu všemu ještě, ptám se občas sám sebe: Co dělají ti lidé dneska? Kdo z nich je manažerem v Eurotelu? Kdo radním za ODS? A věří ještě, že komunismus je nadějí světa? Tře aspoň někdo z nich bídu a je bez práce? Stydí se občas za to, co tenkrát dělali?

Jsou tady Velikonoce a už dlouhá léta je to můj nejoblínější svátek v roce. Ne snad pro tu katolickou propagandu v novinách či filmy o Ježuchovi, to mě fakt nebere. Ale an rozdíl od Vánoc je klídek. Žádné fronty v obchodech. Žádný stres a děs. Žádné falešně vyjevované city a přání. A jako nejím cukroví, tak nebarvím vajíčka. Jen mám prostě den volna navíc. Většinou je hezké počasí a ze vzduchu je cítit jaro. Však to pohané kdysi jako svátek jara slavili. Asi jsem pohan.

Jakmile udeří to dlouho očekávané jaro, snažím se něco dělat se svým stárnoucím tělem. Chodím běhat (tohle slovní spojení je ale pěkný nesmysl – nechodím přeci, ale běhám, až ze mě leje) a tím, že shazuji kila a zlepšuji si kondičku, si aspoň trochu připadám mladší. Jen jedna věc mě při tom dokáže vytočit. Spousty psů na cestách a cestičkách u našeho sídliště. Chápu, že můj běh nebude z nejladnějších, ale že by ti psi museli skákat zrovna po mně? Střílel bych je. Ty jejich majitele. Chovat psa v paneláku je podle mě zločin, kterého se může dopustit jen člověk s IQ mravence. A nejlépe rovnou vlčáka nebo dobrmana. Svět je divnej.

To si uvědomuji každé ráno, když se probudím, promnu si oči, vykouknu z okna a z billboardu na protějším domě na mě civí Anička Dajdou. Raději bych jako první z toho dne viděl úplně jinou ženskou. A ne na billboardu. Ale Anička mi do ničeho nekecá a nestojí mě žádné peníze. Takže vlastně…

Nedávno jsem v Albertu zahlédl obálku časopisu COSMOgirl (vřele doporučuji) a zaujal mě titulek: „Denně vyzvracím jídlo za 2000 Kč“. Už dlouho jsem se s žádnou teenagerkou nebavil, ale divil bych se, že by tohle byl zásadní problém náctiletých slečen v této zemi. Nebo mezi nimi teď místo trávy letí kaviár? Asi jo. To já bych musel blít asi dva týdny, abych vyzvracel jídlo v ceně zmíněné sumy.

Na podzim 1989 začalo být u nás ve druháku na gymplu rušno. Poprvé jsme byli dva týdny na bramborové brigádě, popíjeli jsme tam první piva našich životů a podle zpráv na Hlasu Ameriky jsme tušili, že i u nás se blíží něco velkého. Poslouchali jsme nejen Nohavicu, ale také slavný Jakešův projev z Červeného Hrádku.

Ale největší neklid začal, když se ve třídě začalo mluvit o tanečních. Zatímco předchozí události jsem celkem prožíval, tohle se mě netýkalo. Tanec jsem považoval za trapný, nepřirozený a nedůstojný pohyb. A na tom trvám dodnes. Ne náhodou se všechny Formanovy české filmy odehrávají na tanečních zábavách. Ale ty jsem tehdy ještě neznal.

S potutelným úsměvem jsem sledoval debaty spolužáků o tom, jak se váže motýlek, kdy už to vypukne a jaké tam budou holky. Úsměv na tváři mi však zmizel jednoho večera, kdy matka oznámila, že příští pátek začínám chodit do tanečních a že už kurz zaplatila. Marně jsem protestoval, že to jsou vyhozené peníze. Ve stavu ohrožení jsem i nabízel, že místo tanečních budu klidně každý den mýt nádobí.

Všechno zbytečně. Druhý den jsme v obchodním domě zakoupili oblek, motýlka, boty a bílé rukavičky. Co se dalo dělat. Bylo mi patnáct let. Klaus byl loajálním úředníkem ve Prognostickém ústavu, Mečiar podnikovým právníkem v Nemšové. Moje cesta do dospělosti měla začít. Měla jedinou výhodu. U nás už byly kurzy tanečních plné, tak jsem musel jezdit do okresního města. Aspoň jsem se vyhnul očumování ze strany příbuzných. A – jak jsem později zjistil – při čekání na noční autobus se daly zažít zajímavé chvíle.

Tak jsem tedy jednoho pátečního večera nejistým krokem vplul do Městského kulturního střediska. Spolužáci se divili, že tam chodím také, neboť před nimi jsem to stále tajil. Přesně v sedm hodin přišel taneční mistr Kocián s manželkou. Vtipně hovořil, jak se nám právě touto chvílí otevírají nové životní obzory a jak na to po letech budeme rádi vzpomínat. A přidal něco o tom, že z nás vychová kulturní lidi.

Při prvním tanci jsme si měli vybrat partnerky na celé taneční. Byli tací, kteří je měli zabukované již předem. Nepatřil jsem k nim, samozřejmě. Žádnou jsem tam neznal. Tehdy jsem ještě viděl dobře na dálku, tak jsem si vybral jednu, co se mi docela líbila. Když jsme se měli zadat, dlouhým rychlým a nespolečenským krokem jsem si to za ní zamířil jako dravec za kořistí. Pak už jsem mockrát v životě tak průrazný nebyl.

Byla o rok starší, jmenovala se Anička a byla krásná. Měla hezká ňadra (soudě samozřejmě jen podle toho, jak vypadaly v blůzce či co to měla) a hezké oči. Dnes už nevím, jestli byly modré či hnědé, ale rozhodně byly hezké. Byli jsme ideální pár. Já, plachý intelektuál z gymnázia. Ona, plachá prodavačka z učiliště.

Horší to bylo, když jsme začali s nácvikem tanečních pohybů. Nebyl jsem nejlepší. Ona naštěstí také ne. Pevně věřím, že mi dnes potají nevyčítá, že se kvůli mně nenaučila tancovat. Nejlépe nám šel walz. Nejen proto, že jsme ho nacvičovali nejdéle. Byl to hlavně náš první tanec, takže se mi ty kroky nemohly plést s ničím jiným.

S Aničkou se aspoň dobře povídalo. Dneš už vlastně nevím, o čem jsem se s ní tehdy mohl bavit. A raději to ani nechci vědět. Líbila se mi hodinu od hodiny víc a víc. A hlavně ji nevadilo, že mám při tanci bouli na kalhotech. Aspoň si nikdy nestěžovala. No co, bylo mi patnáct let. A asi jsem ji miloval.

Měli jsme taneční i v pátek 24. listopadu 1989. Uprostřed lekce si vzal mistr Kocián slovo. Čekal jsem, že zase bude dávat mé pojetí valčíku za odstrašující případ a všichni se budou při jeho ironických poznámkách válet smíchy. Ale byl kupodivu vážný. Vzal si do ruky mikrofon a pronesl: „Před několika minutami podal Miloš Jakeš demisi a s ním i předsednictvu ÚV KSČ.“ Nadšeně jsme té zprávě zatleskali, v našich bílých rukavičkách. A nikdo z nás netušil, jak se teď změní naše životy.

Nevěděli jsme v té chvíli ještě, že z našich soudružek profesorek se přes noc stanou paní profesorky. Že už za pár dnů budeme v Bavorsku moci na vlastní oči okukovat v obchoďácích zboží, co jsme znali jen z katalogů Quelle a Neckermann a reklam na ZDF. Netušil jsem, že jednou ochutnám marihuanu a absint. Že na vlastní oči uvidím Mike Jaggera, Bulata Okudžavu i George Bushe. Že do mého života vstoupí slova jako pluralita, referendum, DPH, EU. Že země, kde jsem žil víc než patnáct let, za tři roky a pár týdnů už nebude existovat.

Pak mistr Kocián vytáhl novou gramodesku a beze slova ji pustil. Byl to Matuška. To on je pro mě zpěvákem těch dnů, ne Kryl nebo Hutka. A pak nám vyprávěl, jak po roce 1968 musel jezdit s náklaďákem a jak se to všechno snad změní.

Tancovat mě ale nenaučil. Nedivím se mu. Dodnes nerozeznám polku od valčíku a pokud někdy tančím, tak jen když mám v krvi solidní promile alkoholu. Kurz brzy skončil a Aničku jsem pak viděl už jen dvakrát. Poprvé asi za rok, ve výloze na tablu jejího učiliště. Podruhé ještě o dalších pár let později. Šla po náměstí, tlačila před sebou kočárek a vedle ní šel tlustý chrapoun s vlasy až na záda. Naštěstí mě už nepoznala.

Ve středu to bude už deset let, co umřel Karel Kryl. Pamatuji si na ty okamžiky docela přesně. Dokonce jsem chtěl jít tenkrát i na pohřeb, protože jsem bydlel hned na koleji vedle Břevnovského kláštera, ale nějak jsem se večer opil a sešlo z toho…

Od té doby jsem zkompletoval celou jeho diskografii, která u nás vyšla. Aspoň na kazetách. Také jsem zakoupil tři vzácné knihy, co napsal. Krylias a Odysea, vydáno v Mnichově. Sněhurka a Pod Grafiku – obojí je tištěno na ručně lisovaném papíře, očíslováno a podepsáno autorem. Dal jsem za to dohromady 5000 Kč, v roce 1996. A nikdy ty knížky z rukou nepustím, vezmu si je s sebou do hrobu. Ženské na ně sice neletí, ale pro mě mají docela zásadní cenu.

Psát o tom, jak je škoda, že Kryl umřel a jak tu chybí, by bylo zbytečné. Jen se omezím na postesknutí, že to tehdy byly krásné časy na začátku 90. let. Vondráčková s Gottem se tehdy snad styděli za své komunistické podlézání a neukazovali se moc na veřejnosti. Neexistovaly muzikály, ani pochybné hvězdy showbussinesu. A neexistovala ani Nova – zase jsem u toho. Tak si někdy říkám, jestli se mi to tenkrát všechno jenom nezdálo.

Rozpadla se skupina T-Boyz, psali v novinách. Nějak mě to nedojalo. Asi je to tím, že jsem jí neznal. A Karel Gott požádal o důchod. Budiž mu přáno.

Tak jsem na prahu třicítky objevil pro sebe další sport – squash. Nikdy bych nevěřil, že se budu bavit jako buržoazie. Ještě před osmi roky jsem netušil, že mohu objevit sporty, které jsem do té doby nepěstoval a které mě navíc budou bavit. Začalo to petanque, byl jsem jedním z průkopníků v Praze. Pokračovalo to in-line bruslemi. A čím to skončí? Squashem? Nebo se vrhnu i na potápění? Richochet? Zápasy v bahně?

Sice jsem ve squashi ještě nevyhrál jediný zápas, ale baví mě to fest. Na hodinu mohu vypnout ze všech nekonečných stresů. Jenom pinkám míčkem o stěnu a svět je najednou tak krásný. A taky spaluji tisíce kalorií ve svém těžce zkoušeném těle. Škoda jen, že většinou chodím hrát v pracovní době. Po squashi mám totiž šílenou chuť se natáhnout na kanape a dát si dvacet, ale prostě to nějak nejde…

A na závěr ještě několik zpráv z lepší společnosti: Bývalá misska Kateřina Stočesová si nechala zkrátit účes a přítel ji za to pěkne zjeb…vynadal! Oskarovi, mladšímu bratrovi Lucie Borhyové, stoupla slávy do hlavy, neučí se a v pololetí propadá! Iveta Bartošová chce mít ještě spoustu dětí!

Ale ze všech nejvíce mě rozesmála Mirka Čejková, která po svém nevěrném manželovi žádá výživné ve výši 150 tisíc korun měsíčně. Neznám lepší důkaz toho, jak někteří lidé existují odtrženi od životní reality. Na mě otec do roku 1998 platil 350 korun. Nějak máma u rozvodu neuměla soudu vnutit myšlenku, že k mojí správné výchově patří chůva, lekce golfu a klavíru, francouzské lyceum a pravidelné prázdniny na Floridě. Kde jsem mohl být, kdyby si našla lepšího advokáta!

A taky zemřel Miloslav Šimek. Bylo mi to líto, do roku 1971 to byl skvělý komik a autor povídek.

Nechci, aby to vypadalo, že nedokáži psát o ničem jiném než o nejsnadnějším cíli, kterým mi už deset let je TV Nova, ale v sobotu večer mě ta banda vyprovokovala téměř k nepříčetnosti. Uvedla totiž v hlavním vysílacím čase pořad k nedožitým 80. narozeninám Jiřího Šlitra. Ano, mého oblíbeného Jiřího Šlitra.

Bylo mi z toho docela na blití, ale nakonec jsem se udržel… Skoro dvouhodinová šaškárna. Na Šlitra s buřinkou se tam snažil hrát trapný nýmand Gondík a jeho písně (Šlitrovy, ne Gondíkovy) mj. zpívali Zagorová, Machálková, Matuš, Csáková. Je to k nevíře, ale tahle novácká svoloč se dokáže přiživit úplně na všem.

Ale proč, pane bože, zrovna na Šlitrovi? Vždyť on a Semafor představovali úplný opak zábavy, která dnes a denně běží na té zlodějské televizi. Nevím, co by Šlitr dělal v téhle době, kdyby se jí dožil. Ale troufám si tvrdit, že by zcela jistě neúčinkoval v Čundrkántryšou, Hogo fogo ani TELE-TELE a už vůbec by neskládal písně pro Matuše a Csákovou.

Když už jsem u Semaforu, vzpomínám si, jak po roce 1989 mohl Suchý opět bez obav a veřejně vystupovat a každý páteční večer měl v televizi (Československé, Nova naštěstí ješte neexistovala) pořad. Mezi jeho nejčastější hosty patřili slovenský bavič Markovič a čeští baviči Zeman s Dostálem. Škoda, že u toho ti dva posledně jmenovaní nezůstali. Dnes by oba byli hvězdami šoubyznysu a nám by se vedlo o něco lépe. Ale v životě nemůžeme mít všechno, co chceme. To už vím dávno.

V posledních dnech jsem zjistil, že jsem jeden z mála lidí v téhle zemi, kteří netančí novambu a něchtějí se stát SuperStar. Připadám si divně. Asi jsem v necelých třiceti letech už moc starý, nebo se svým chatrným sebevědomím nepatřím do této doby.

Nějak jsem prostě nenašel odvahu se doma vlnit v teplákách, natočit to na videokazetu a dokonce to poslat do televize. Ani jsem nesebral veškeré své psychické síly, abych před kamerou s angličtinou nigerijského černocha napodoboval Lennonův zpěv. A hlavně nevím: jsem divný já nebo ti lidé?

Kdybych do toho šel, tak bych se až do smrti styděl – před lidmi z města, odkud pocházím, před svými předky i dosud nenarozenými potomky. Možná bych se styděl tak moc, že bych vůbec nevylézal z bytu. Seděl bych doma v obýváku a nezbývalo by mi nic jiného než se dívat na televizi. Na Novu. A o to jim zřejmě jde!

Nový rok začal a jsem tu s dalším příspěvkem. Doufám, že bude pokračovat tradice a s každým novým článkem se bude měnit i grafika. Tak jsem byl poučen, že píšu blog. No, dobře. Ale veteráni mojí stránky moc dobře vědí, že jsem to v této podobě psal, když ještě slovo "blog" neexistovalo. Že bych byl průkopníkem něčeho? Poprvé v životě?

Jinak můj život plyne do prázdnoty, nějak ztratil smysl svůj veškerý. Skončila totiž Nemocnice na kraji města po dvaceti letech. Najednou nevím, co dělat v pondělí večer. Ani v úterý dopoledne, kdy to opakovali. Ani v neděli večer, kdy to běželo na Markíze.

Ale musím přiznat, že mě zklamalo, jak celý epochální příbeh opravdových lidí skončil. Udělal bych to rozhodně jinak. V prvé řadě bych nechal Inu zemřít. Na happy endy už přece naše doba není dávno stavěná. U jejího smrtelného lože by mohl Blažej krásně zpytovat svědomí a zamýšlet se nad celým svým životem. U ruku na srdce — komu by ta leklá flundra vlastně chyběla?

Také bych se snažil lépe rozvést zákruty Eliščina osudu. V okamžiku, kdy zjistí, že Gregory není jejím otcem, by se s ním mohla krásně spustit! Incest by to nebyl, na svá léta je on velmi šaramantní a ještě by díky jeho sterilitě odpadly starosti s antikoncepcí. Klobouk je moula a ten už by se s tím nějak smířil, třeba by sbalil doktorku Královou nebo Betty. V nejhorším případě paní Jolánkovou.

A ještě tu zbývá nedotažené téma náhlého setkání Pěnkavy seniora s psychiatričkou Machovcovou. Jelikož se muž odstěhoval k Máše, úplně se nabízel další mimomanželský poměr.
A určitě bych nezapomněl minimálně na dvě postavy z úvodních sérií. Z dcery doktora Štrosmajera už by dávno byla vyzrálá zpěvačka, něco jako Ilona Csáková. A malá Oldřiška? Dnes by mělo jistě vysoké ELO a byla by z ní přímo světová šachistka!

Ale co, musí to holt místo mě napsat někdo jiný. A Dietl už to nebude. A tomu fušérovi, co napsal nové díly, své nápady raději svěřovat nebudu...

Bylo to druhého dubnového týdne roku nevím už kolik, ale je to dávno. Zrovna jsem byl pár dnů ve Zlíně na finále hokejové ligy a dozvěděl jsem se, že ve sportovní hale koncertuje skupina Lunetic. Jen tak ze srandy jsem si říkal, že se na ně půjdu podívat. Samozřejmě jsem to nemyslel vážně. Až několik srdceryvných telefonátů s kolegou mě přesvědčilo, že by to mohlo být dobré. Tím nemyslím dobrý kulturní zážitek, ale dobrou a zajímavou věc pro moji website. Takže, milí čtenáři, byl jsem tam vlastně kvůli vám, abyste měli v Plhově světě co číst. Vy za to všechno můžete, za ten největší morální poklesek mého života. Za hřích, vedle něhož je fetování heroinu nebo sex se zvířaty takřka Bohem posvěcenou činností.

Celý příspěvek